Byl červen. Všechno bylo super. Na kole mi to šlo, vlasy jsem měla konečně zelený a udělala jsem svůj vůbec první get-up s „drobnou“ šestnáctkou. Čekala jsem na něj fakt dlouho. Funkčnímu tréninku jsem totiž s ne už tak drobnejma přestávkama věrná od roku 2010 – a ta přestávka vždycky přijde těsně předtím, než se mi tenhle husarskej kousek povede. Inu, dočkala jsem se. 

Sluníčko bylo okamžitě jasnější, tráva i vlasy najednou ještě o kus zelenější. Zalil mě pocit štěstí – konkrétně do okamžiku, než jsem usedla následující pátek na kolo a jala se sjíždět sjezdovou trať na blíže nespecifikovaném místě v Německu. (Stačí poznamenat, že jsem se nacházela nedaleko města Deggendorf, což napoví, že to se mnou nedopadlo úplně nejlíp…). Bylo to takhle. První jízdu jsem píchla. Třetí jízdu jsem si zlomila klíční kost.

Po návštěvě DEGGENdorfského zdravotnického zařízení mě čekala bolestivá pětihodinová cesta do Prahy, dvě bolestivé noci, šest bolestivých cest metrem, jedna nebolestivá operace a tři dráty. Občas bolestivý.

Zbavila jsem se jich až koncem října – ztuhlá, změklá, rosolovitá vně i uvnitř. A pak přišel měsíc čekání. Než to ZASE přestane bolet a než budu moct dát svýmu zoufalýmu tělu ZASE důvod žít (protože k čemu nám je, když se nehejbe).

6. prosince 1774 zavedla Marie Terezie povinnou školní docházku. Já o celejch dvě stě čtyřicet dva let později zavedla povinnou docházku na trénink. Po půl roce nicnedělání. Takovej malej den nezávislosti.

Začala jsem zlehka, ale tělo se evidentně zvládá hodně rychle opravit a hrozně moc si toho navzdory nečinnosti pamatuje. Po letech tréninku, ač notně přerušovanýho, je moje svalová paměť zřejmě nesmrtelnější, než bych vůbec čekala. Takže jsem na konci měsíce get-upovala dvanáctku. (V tomhle bodě musím poděkovat svýmu fyzioterapeutovi za menší rýpnutí, který mě motivovalo překonat psychologickej blok a odložit osmičku. Dík.)

Přes Vánoce se ve mně ještě něco zlomilo. Konkrétně mě „zlomila” Justýna, který přišlo, že už ty dvanáctky a čtrnáctky zvedám nějak moc dlouho. A tak jsem první týden v lednu zvedla svou druhou šestnáctku v životě. No a právě proto to vlastně píšu.

Stačil měsíc, abych se na svý životní sinusoidě vyhoupla díky svému nehynoucímu počtu svalovejch jader a za Míšina pečlivýho dohledu více méně tam, kde jsem před půl rokem skončila.

Od příštího tréninku klikuju na zemi. (Opět přichází tisíceré díky pro polskou fyzioterapii, jen díky ní udělám bezbolestnej klik. Dík!)

Na všem ostatním ještě pracuju, ale stabilně se přibližuju ke svý někdejší formě.

Jo a těch get-upů s šestnáctkou už udělám na každou ruku pět…

Díky Míšo, díky Justys, díky Marcine!


O autorce: 

Nika E. – holka, která ve svých sedmadvaceti letech konečně dopisuje diplomovou práci na Ústavu translatologie.

Kromě zvedání koulí překládá knížky o princeznách, pije kafe, barví si vlasy, má ráda hory a etnologii, skáče na kole a zpívá v nejpunkovější kapele na světě.


Chceš mít hezkou postavu, hýbat se lépe, dostat se do kondice, zesílit?

Na nic nečekej, zavolej na 608 826 788 (recepce – pondělí až čtvrtek, 16 h. až 20 h.) nebo využij kontaktní formulář níže a domluv se na první cvičení!

Cvičíme ve vlastních prostorách 5 minut od stanic metra Hradčanská/Dejvická – ulice Wuchterlova 1, Praha 6!

jméno (třeba zadat)

email (třeba zadat)

předmět zprávy

zpráva

email