Moje cesta funkčním tréninkem, kettlebells dlážděná

Začalo to před dvěma lety, úplně „nevinně“. Dostala jsem doporučení na jeden trénink, prý je to pro holky a prý si tam dobře zamakám. Po chvíli váhání jsem se rozhoupala a vyrazila.

Dorazila jsem do old-school tělocvičny, kde mě do očí praštila autentická kung-fu výzdoba, výhřady podivných břichatých činek a mourovatá micka s obojkem, která se, jak to jen kočky umí, kolem toho všeho promenádovala jakoby nic. Do nosu mě zas praštil důkaz o tom, že tady cvičí i chlapi a že se u toho vždycky řádně zapotí.

Na prvním tréninku jsme dělaly takové nenápadné, zdánlivě nenáročné cviky s vlastní vahou, jako výpady či železnou desku. Jak mě pak překvapilo, že jsem se sotva dovlekla na tramvaj (a pak z ní spíš vypadla, než vystoupila).

Trénovaná atletka, rekreační lyžařka, cyklistka, plavkyně, gymnastka, jezdkyně a nevím, co všechno ještě dostala pořádně zabrat. A pak už jsem si pro svou dávku endorfinů a laktátu chodila pravidelně dvakrát týdně. Trenérka mě nadchla – plná entusiasmu a dobré nálady, schopná všechno vysvětlit a zdůvodnit a nabudit člověka k atakování jeho dosavadních hranic. Už tehdy jsem tušila, že bychom se s Justys mohly skamarádit, a taky se to tak k mé potěše stalo.

Tréninky prvního půl roku byly jako jízda zubačkou na Petřín – s každým dalším okamžikem hezčí a opojnější výhled (rozuměj lepší výkon). Pak se tempo počáteční progrese „zadarmo“ sice zpomalilo, zato se děly děsně zajímavé věci. Třeba osmička na TGU přestala být těžkou bestií a začala se mi zdát těžká asi jako taštička na šminky. Pak spalovací zázrak a „zadkomor“ jménem Swing (sic! Ačkoli pravopis jakžtakž znám, tady je to velké písmeno na místě), nemluvě o šviháckém elegánu Snatchi, který se tváří jako napomádovaný lev salónů, ale po deseti minutách vám nemilosrdně zalije oči potem. A tvář úsměvem.

Nezapomenutelným milníkem byl bezesporu shyb. Ocital se pro mě do té doby ve stejné říši snů jako účast na olympiádě, popřípadě Richard Gere v bílé limuzíně, kterak jede zachránit svou Vivienne z područí pasáků. Připadalo mi, že svých téměř ehm..át kilo prostě rukama vzhůru nevytáhnu. A voilá, dnes jich udělám podhmatem devět, nadhmatem o jeden míň.

Toutéž „nezdolatelnou“ metou byl pistol. Dřepujte si na jedné noze se závažím, když jste to před rokem nesvedli pořádně „nasucho“ a na obou. Svorně jsme se s ostatními „funkčními ladies“ chytaly židlí, dveří, partnerů a sebe navzájem, padaly, smály se a šklebily…až se to jednou podařilo a pak zas a znovu.

Před pár dny jsem zdolala další zdánlivě nedobytné hradby – TGU s osmadvacítkou. Stačilo vytrvale a poctivě trénovat. Takže žádná kouzla, žádné triky, prostě snaha, výdrž, dřina – a výsledky.

Ten pocit se nedá popsat, to se musí zažít. To uspokojení z toho, že vůlí dokážu přesvědčit svoje tělo, že to a ono dříve nebo později dokáže. Že dokáže to, co by mi před pár měsíci připadalo jako zběsile nereálná fikce. V mém případě to sice obnáší občasné naštvané funění, vrčení a štěkání, ale kňučení se snažím vyhýbat.

Jak by pravil klasik, čas oponou trhnul a všechno je tak trochu jinde – o kus dál, výš a líp. Dnes s Bětkou a Péťou pod vedením Justys trénujeme další pohybuchtivá děvčata v parádním gymu na Dejvické. Je radost sledovat, kam se funkční trénink posouvá – jak sám o sobě, tak skrze nás a pro nás. Moje cesta k funkčnímu cvičení za doprovodu jejich Masters Justynou a Pavlem mi ukazuje, že dobře mířená myšlenka a vůle může hory..ehm..kettlebells přenášet.

O autorce: Misha Klepáčková, instruktorka Funkčního tréninku Praha.