Dneska (ne)půjdu cvičit

“What are you doing tonight? Anything exciting?“ – “Gym…“ – “Why do I even ask…“

Přesně takhle probíhá moje pravidelná konverzace s kolegou u oběda. Přestože zná odpověď, stejně se vždycky zeptá. Možná čeká, že jednou bude moje odpověď jiná (a občas je “Pub with the girls/guys from gym…“), ale i tak gym je téměř pravidelné zakončení všedního dne.

Bohužel ani mně se pokaždé nepodaří dostát svých cílů a dorazit na trénink do gymu. Z mnoha různých příčin, moc práce, moc školy, moc rodinných akcí, únava, stres, partner, který by taky občas ocenil, kdybych byla večer doma dříve než v deset. A upřímně, někdy se mi taky nechce (vždyť by bylo přeci prima jít z práce rovnou domů, naložit se do vany a na dobrou noc si přečíst pár kapitol z knížky, na kterou jindy únavou ani nevidím). Co se ovšem zcela pravidelně dostaví po vynechaném tréninku, je jakási lítost, že jsem dnes nesáhla na železo, nedělala kliky, nepraštila do pytle, nebo jen neviděla kamarády z gymu.

Ale jak má člověk v dnešní době vůbec zvládnout každodenní zápřah ať už v práci, doma nebo kdekoliv jinde? A ještě k tomu podávat nějaké výkony v gymu? Co si budeme povídat, pokud nemáte pouze kamarády, partnery, nebo kolegy, kteří mají nějakou podobnou vášeň, velká většina z nich nepochopí proč tak moc chcete odejít z práce co nejdřív, nebo jste schopni vstávat o dvě hodiny dříve, jen abyste měli čas na cvičení. Z vlastní zkušenosti vím, že spoustu lidí o cvičení hodně mluví (“Musím začít zase běhat.”…”Měl bych konečně jít do toho fitka, když jsem dostal k Vánocům permanentku.”…”Do léta potřebuju zhubnout, kde že to cvičíš?”), ale málo kdo opravdu cvičí. Tudíž cvičenci čehokoliv jsou téměř zákonitě odkázáni na komentáře okolí začínající “Proč tak strašně cvičíš?”, přes “To by mě teda nebavilo…” po těžké kalibry “Stejně nikdy nezhubneš” … “Ty svaly ale na holce vůbec nevypadají dobře…”.

Takové připomínky jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. S lidmi, kteří nejsou ochotni respektovat vaše zájmy a neustále je kritizují (pokud samozřejmě vaše zájmy nejsou život ohrožující či snad obtěžují okolí), nemá absolutně cenu se bavit.

Někdy se čas a chuť na cvičení hledá velmi těžko. Když budete mít pocit, že cvičení nemá význam, podívejte se kolem sebe, třeba cestou do práce, kolik lidí v hned poté co nastoupí do tramvaje, hledá místo k sezení i když je nejspíš čeká celý den u počítače na židli (a pak dalších x hodin u počítače doma, aby jim náhodou něco neuteklo na netu). Kolik mladých slečen (!!!) by potřebovalo když ne větší velikost kalhot, tak dávku soudnosti (nebo zrcadlo). Kolik mladých mužů nepomůže mamince s kočárkem do tramvaje (protože ho pravděpodobně neuzvednou, nebo je víc zajímá jejich smartphone). A přitom by stačilo tak málo. Přestat vysedávat u internetu a jít se s kamarády projít ven, zakopat si fotbal v parku, projet se na kole. Nemusíte nutně trávit hodiny a hodiny tvrdou dřinou se železem. Jen se prosím, ve vlastním zájmu, aspoň trochu hýbejte.

Necvičím proto, abych byla schopná zvedat 300 kg na deadliftu nebo uběhla 100m pod 10 vteřin. Zůstávám při zemi, stačí mi, že vyjdu schody do práce bez zadýchání, doběhnu tramvaj i když už skoro zavírá dveře, plná taška s nákladem tekutin (čti: “pivo”) na letní grilování mi nedělá problém a vůbec nejvíc jsem byla vděčná za čas v gymu, když můj nejmilejší pobýval na baru déle než je zdrávo (dostat víc jak 90 kilo polospící váhy do třetího patro, to už je poměrně výkon ne?).

Až si zase příště budete říkat, že dneska cvičit nepůjdete, zamyslete se nad tím ještě jednou. Každý vynechaný trénink vás bude mrzet, až příště přijdete a vaši kamarádi už udělají shyb a vy ještě ne. V gymu se zázraky nestávají, počítá se jen poctivá práce. Uvědomte si, že cvičíte jen a jen kvůli sobě. Ať je vám dvacet nebo padesát, musíte být schopni ovládat své tělo.

Být silným gentlemanem či dámou (muž či žena vybraného chování) není pro každého. Narazíte na muže, kteří cvičí jen aby mohli ukazovat svaly, vytahovat se na kamarády, utahovat si ze slabších a mohli budit respekt hraničící s hrůzou. Stejně tak jako potkáte ženy, které jsou schopny trávit 3 hodiny denně posilováním s kilovou činkou, přesvědčené, že zhubnou a vytvarují si tělo, ale hlavně pozor aby jim náhodou nenarostly svaly (!!!). Pokud to jde, vyveďte je z omylu. Silná žena je to nejlepší co může chlapa potkat (jen si to představte, vynese basu piv z auta úplně sama!). Neztrácejte ale čas tím, že někoho budete přemlouvat, aby svůj přístup ke cvičení změnil. Pokud sám nechce, tak nechce. Tečka.

Ladies and Gentlemen, jste-li silní, nebuďte sloni v porcelánu. Nevystavujte svou sílu zbytečně na odiv, použijte ji, pokud je potřeba. Jen tak si získáte opravdový respekt a uznání okolí. Skutečně silní lidé jsou nejčastěji ti, od kterých byste to nejméně čekali.

P.S. Konec pracovního dne: “Are you punching people? Or the other gym?” – “Punching people…” – “Have fun.”  …  :)

O autorce: Alžběta “Kill Bill” Mušková, certifikovaná instruktorka školy KB5 a SFB (StrongFirst Bodyweight), instruktorka Funkčního tréninku Praha. Kromě silového a kondičního tréninku se věnuje čínským bojovým uměním (Practical Hung Kyun).