Odjakživa jsem byla postavy poněkud oplácané, což mi však nebránilo v tom, abych se hýbala často a ráda. Začínala jsem s gymnastikou, asi patnáct let jsem závodně hrála ping-pong, zkoušela jsem atletiku, judo, volejbal, basket. Když mi bylo zhruba třicet, začala jsem se učit jezdit na koni a vydržela u toho dalších deset let. Po jednom poněkud drsnějším seznámení s povrchem jízdárny jsem nicméně usoudila, že mám-li se dožít důchodového věku, musím si vybrat bezpečnější způsob pohybu.
Zasáhla náhoda v podobě mojí sestry. Terka právě dokončila masérský kurz, a když se probírala mými zatuhlinami a dysbalancemi, prohodila: „Nejzdravější záda, co jsem kdy viděla, má Bětka. Dělá funkční trénink. To by se ti mohlo líbit a je to tam u vás, v Dejvicích. Jau! Myslela jsem, že toho vím o svalech dost, ale po včerejšku mě bolí i ty, o kterých jsem zatím neměla ani tušení!“
A tak jsem jednoho dne zazvonila u nenápadných dveří ve Wüchterlově ulici. Hned za nimi mě čekal menší šok, když slečna v recepci, kterou jsem viděla poprvé v životě, na mě zahlaholila jako na starou známou: „ Tak šup, šup, šup, převlíkat jdeš skoro pozdě, za chvíli se začíná!“ Rozpačitě jsem ze sebe začala soukat, že jsem tu prvně a jdu si teprve domluvit vstupní lekci. Potěšilo mě ale, že si mě někdo může splést s mou o deset let mladší sestrou.
První hodina nakonec nastala. A bolely mě svaly, o kterých jsem neměla ani tušení. Přišly druhá a třetí lekce, po nich další a další. Dostavily se i pokroky. Nikdy jsem si například nemyslela, že by bylo možné, abych udělala bych jen jeden jediný klik na zemi, natož pak deset. Ale zvládla jsem to a postupně se dostala k deadliftům, get upům, presům, double drilům. Po zdravotních problémech, které mě postihly v létě, se pomalu dávám dohromady. A pokouším se naučit shyb. No a tady začíná druhá kapitola mého příběhu.
Jak už jsem se zmínila, byla jsem vždycky, jak říkal náš tělocvikář „těžší sportovní postava“. Dvakrát za život se mi podařilo výrazně zhubnout, naposledy před deseti lety. Od té doby kila však sice nenápadně, zato vytrvale, přibývala. Já to však nechtěla vědět. Váhu v koupelně jsem obcházela velkým obloukem s argumentem, že na špatné zprávy je vždycky dost času. Utěšovala jsem se tím, že přece nemůžu tolik přibrat, když se pravidelně hýbu a chodím cvičit. Bolesti kolen jsem přičítala dílem důsledkům rušného sportovního mládí, dílem přibývajícímu věku. Tušila jsem však, že váha „asi osmdesát pět“, kterou jsem udávala, když měl někdo tu drzost se ptát, už nebude platit.
Začátkem letošního léta mě kolena rozbolela tak, že se nad tím už nedalo jen tak mávnout rukou. Bolest mě budila ze spaní, každý krok se stával pomalu utrpením, s tréninkem jsem musela přestat. K tomu se přidala únava, mrzutost a špatná nálada. V létě, o prázdninách, kdy by měl být člověk nejvíc happy! Usoudila jsem se, že tohle není samo sebou a vydala se k lékaři.
Paní doktorka mi provedla nejrůznější vyšetření a mezi nimi se decentně zeptala: „ A vaše váha se v poslední době nezměnila?“ V tu chvíli mi došlo, jak to je. Nic mi není, jsem jenom úplně normálně tlustá! A měla bych to nějak řešit. Co měla bych, musím, chci to řešit! Přes mírné protesty naší hodné a jemné paní doktorky jsem vylezla na váhu. Z výsledku byla šokovaná ještě víc než já. Když mi oznamovala, že vážím devadesát šest kilo, trochu se jí třásl hlas. Mně se však paradoxně ulevilo. Od lékařky jsem dostala poukaz na vyšetření na obezitologické klinice, a hned jsem se tam domluvila na první návštěvě.
Objednali mě ale až za šest týdnů, škoda. První zklamání hned vystřídala úleva. Ještě šest týdnů si můžu dělat, co chci, než začnu trpět pod diktátem krutých doktorů, kteří mi budou přikazovat, co smím a co nesmím jíst! Vzápětí se mi v hlavě vylíhla další myšlenka: Blázne! Přece si to ještě nezhoršíš! A došlo mi, že člověk, který mi může nejvíc pomoci, není doktor někde na klinice, ani lektorky v gymu, jejichž dobře míněné rady jsem tak dlouho ignorovala. (Tímto se vám Bětko, Justys i Míšo omlouvám.) Ten člověk jsem já sama.
Začala jsem tedy přemýšlet, co bych měla změnit a hledat řešení namísto vymýšlení důvodů, proč to nejde. Nakonec to nebylo až tak složité. Kupodivu jsem nezačala od jídelníčku, i když na ten taky došlo, ale především jsem začala víc spát. Dřív jsem si ráda poseděla večer s knížkou, u televize nebo u skleničky vína, což se často protáhlo přes půlnoc. Ale protože vstávám denně v šest, odpoledne mě často zmáhala únava, kterou jsem zaháněla jídlem. Tak se snažím chodit spát dříve a na vlastní kůži jsem si ověřila, že staré pořekadlo „Kdo spí, jako by jedl, kdo jí, jako kdyby spal“, opravdu platí.
Jídlo jsem si rozdělila do pěti porcí – snídaně, přesnídávka, oběd, svačina, večeře. Mimo to se snažím už nejíst nic, takže odpadlo ochutnávání při vaření a uzobávání oblíbených potravin, kdykoliv na ně dostanete chuť. Výjimku tvoří cherry rajčata, kterým nejsem schopná odolat nikdy. Začala jsem jíst víc zeleniny, omezila jsem přílohy a pečivo a ovoce si spíš než odpoledne dávám dopoledne.
Výsledky se kupodivu dostavily. Než došlo na první návštěvu obezitologické kliniky, měla jsem o pět kilo míň. V současné době je to asi o třináct. Díky cvičení se mi podařilo dokonce vybudovat nějakou aktivní svalovou hmotu. Pan doktor je bývalý kulturista a velký sympaťák. Vyznává spíše umírněný přístup k životosprávě, takže mi dokonce doporučil se přes Vánoce přejíst cukrovím (!).
Na závěr bych chtěla říct, že cvičení s kettlebell mi pomohlo nejen cítit se lépe, ale srovnat si věci v hlavě, podívat se na sebe realistickým pohledem a dodalo mi odhodlání můj problém s nadváhou konečně řešit.
O autorce: Draga K. 
Vdaná, má tři skoro dospělé dcery a hromadu zvířat.V závěru příštího roku jí přibude pátý křížek. Učí n základní škole.
Svou práci má ráda, protože v jakém jiném zaměstnání si můžete jít v pracovní době zabruslit, zatančit si čaču nebo postavit sněhuláka?
Volný čas tráví spánkem, procházkami po prapodivných místech a všeobecným poflakováním.
Chceš začít cvičit? Na nic nečekej, zavolej na 608 826 788 (recepce – pondělí až čtvrtek, 16 h. až 20 h.) nebo využij kontaktní formulář níže a domluv se na první cvičení!
Cvičíme ve vlastních prostorách 5 minut od stanic metra Hradčanská/Dejvická – ulice Wuchterlova 1, Praha 6!
