Můj první kontakt s kettlebell
Za to, že chodím cvičit vlastně může můj muž. Před necelými 2 roky takhle jednou přišel a řekl mi, že celý víkend stráví v nějaký tělocvičně na kurzu cvičení s kettlebell. Koukala jsem na něj, jako cvok: „Jak jako kurz cvičení? A co je to kettlebell? Jsi normální?“ Rozuměj, můj muž je sportovec – hraje baseball, takže pro mě bylo normální, že chodí cvičit do posilovny, 3x týdně na týmový tréninky a víkendy tráví na baseballovém hřišti. Ale tohle mi prostě přišlo jako úlet, jako by toho nedělal už takhle dost…
Po víkendu stráveném v gymu s Pavlem a Justynou na semináři KB1 minimum byl totálně nadšenej, úplně ho to pohltilo, pořád o tom mluvil, neustále sjížděl videa na youtube různých lidí, co cvičí doma a na zahradě s tou divnou koulí a vyšperkoval to tím, že zanedlouho přitáhl domů 2 kettlebells (8kg a 20kg). Málem to se mnou šlehlo, když mi řekl, ať se s tou 8kg věcí zkusím z leže zvednout do stoje a zase zpět, jako on (= udělat TGU). Já, která sice odnosila na rukách dva kluky jako buky, ale jinak cvičením s jakýmikoliv činkami netknutá?
Výmluvičky
Nějaký pokus jsem provedla, aby byl spokojenej, a víc jsem se o to nezajímala. Tou dobou už jsem totiž nějaký čas chodila na Fitbox a skákaní na trampolínkách!!! CHA – tahle stádová atrakce mě ale strašně nebavila, chodila jsem tam, abych aspoň po těch dětech něco dělala a nebolely mě furt ty záda!
Jo, zadejchala jsem se, občas jsem měla i něco namoženýho, ale vlastně mě to děsně prudilo. Nikdy mi tam nikdo neřekl, jak se vlastně správně co dělá, dělalo se pořád dokola to samý… no mnozí vědí, že.
A tak do mě můj muž po pár měsících začal rejpat, proč nezkusím jít na funkční trénink, co vede Justýna jen pro ženy, že by mě to mohlo bavit… „No jo, když to bych musela jezdit až na Vinohrady, to je daleko a já mám ještě nevychozenou permanentku na ten Fitbox a co mladší dítě, já ho nemám kam dát, když ještě nechodí do školky a bla bla bla…“ miliony výmluv…
Kopanec
Za 14 dní byl už ale naštěstí neoblomnej, posadil mě před comp, otevřel mi stránku funkcnitrenink.cz a řekl: „Teď hned tam napiš a jdi si to zkusit. Děti pořešim, prostě to UDĚLEJ!“ (Za tohle mu do smrti nepřestanu děkovat a že ho miluju je snad jasný, že jo!!).
Tak jsem šla a od tý doby chodím pořád. Mimochodem, permanentku na Fitbox a trampolínky jsem prostě nechala propadnout… po půl roce jsem s těma divnejma koulema s držadlem začala cvičit sama na zahradě a do ložnice na zeď jsem nám přivrtala hrazdu…holt evoluce je evoluce.
Není to zadarmo
Ale zpět na začátek, začala jsem tedy chodit v listopadu 2012. V prosinci mě vyhnala Justys k fyzioterapeutovi, ať si s nim pro jistotu projdu všechny svoje neduhy a vyloučíme nějaký vážný problém. Stalo se a od ledna 2013 jsem na palubě FUTRu 2x týdně bez přestávky.
Je to jednoduchý, prostě pravidelně cvičim a je to na mě vidět. A to já jsem dost sebekritický typ, ale když jsou na vašich nohou poprvé v životě vidět stehenní svaly a ramena a ruce jsou suprově vyrýsovaný, něco zvedáte a nerupnou vám při tom záda, protože to najednou umíte zvednout správně, je to prostě boží!
Ano, je to dřina, zadarmo to není a nebude a člověk si musí zvyknout na nový, předtím téměř neznámý pocit, že ho furt něco bolí, ale sakra, stojí to za to! Tohle bolení mě osobně prostě baví.
Ve dvou se to lépe táhne
Svým nadšením jsem nakonec naočkovala i svou nejlepší kamarádku Verunku, i když tý to taky chvíli trvalo, než překonala všechny ty překážko-výmluvy, proč to nejde. Chodíme spolu pravidelně 2krát týdně. Já teda už 1 rok a 3 měsíce a Verunka asi 10 měsíců.
Je to úžasný, jak na sobě pozorujeme to zlepšování, navzájem se hecujeme, podporujeme k překonání dalších met. Jsme každá fyzicky úplně jiná, ale to je úplně jedno! Každá si jedem sice na svý vlastní trati, podle svých možností a momentálního programu, ale jedem vedle sebe, pomůžeme si, když potřebujem a obě překonáváme svý vlastní překážky.
Už víme, co děláme, a když to nevíme, tak je tu vždy někdo (= pro nás při ranních hodinách většinou instruktorka Bětka alias Kill Bill), kdo nám to vysvětlí a ukáže, v průběhu cvičení nás případně koriguje.
Ohlédnutí
Je úsměvný, když si vzpomenu, jak jsme před 20 lety spolu s Verunkou doslova trpěly na gymplu při tělocviku a každý rok uběhnout povinných 1500 m pro nás znamenalo téměř smrt… Tak šel čas, odrodily jsme každá dvě děti a najednou je nám přes 30 a my spolu natěšeně a dobrovolně chodíme 2krát týdně do gymu a když náhodou z nějakýho důvodu musíme vynechat, tak nás to fakt štve.
Občas si spolu jdeme i zaběhat a po 5 km se smíchem vzpomínáme, jak nám těch 1500 m připadalo tenkrát šílených. Najednou, teda vlastně po spoustě bezvadný dřiny při funkčním tréninku, jsme se fyzicky posunuly na úplně jinou úroveň. Jsem na nás opravdu pyšná, i můj milovaný muž je na nás pyšný a poslední dobou dost často smeká před našimi výkony.
Nikdy předtím jsem pravidelně nesportovala, něco jsem dělala, to jo, ale vlastně vždycky naprosto nesystematicky a nikdy jsem u ničeho dlouho nevydržela. Baví mě tanec, takže teď i tancuju – pravidelné tréninky 1krát týdně. Je to sice jen Salsa, nic profesionálního, prostě protože mě to baví, ale vím, že bez FUTRu, který mi mimo jiné dal i disciplínu dělat věci pořádně, protože je dělám pro sebe, bych se k tomu nedokopala.
Sbohem gaučingu a zevlingu
Znám, jaký to je, být líná, tlusťoučká a měkoučká (jo, i já jsem svého času měla 80kg). Znám i jaký to je být líná, vyhublá, ale přesto „měkejš“ (59kg)…to jsou holt taky epizody mýho života, ale už jsou minulostí.
Teď konečně znám i pocit nebýt líná, být hubená, ale pevná a hlavně být sama se sebou spokojená (63kg), a to je sakra báječný!
Skvělej pocit
A to, že dokážu v 34 letech a po dvou dětech udělat 3 shyby (můj první shyb v životě byl samozřejmě v gymu FUTRu před pár měsíci a radostí jsem si od plic zařvala), udělám TGU s 24kg (tohle je asi můj nejoblíbenější cvik), zvládnu dřep na jedný noze s 8kg, kliky už ani nezmiňuju, swinguju jednoruč s 24kg a už i snatchuju a to je fakt skvělej pocit!!!
Ale tohle může časem každej, že jo..? Jen prostě musí chtít a holt pravidelně dřít. ;-)
O autorce: Hanka V., 34 let, 3 děti (4, 6 a 36 let :-)
Od 10/2013 pracuju v rodinný firmě dodávající sportovní dresy a každý měsíc dostávám ocenění „zaměstnanec měsíce“ od svého skvělého Bosse = můj muž.
Chceš začít cvičit? Na nic nečekej, zavolej na 608 826 788 (recepce – pondělí až čtvrtek, 16 h. až 20 h.) nebo využij kontaktní formulář níže a domluv se na první cvičení!
Cvičíme ve vlastních prostorách 5 minut od stanic metra Hradčanská/Dejvická – ulice Wuchterlova 1, Praha 6!
